Vedení - vést a řídit lidi vyžaduje dvě základní dovednosti: • vytvářet energii – umění zaujmout, motivovat, vzbudit elán • usměrňovat energii – správný směr, tempo, využití zdrojů moci Styl vedení pak bývá považován za způsob, jakým se chová vedoucí vůči skupině. Klasická teorie vedení, nebo také vedení podle způsobu chování uvádí styly: Autoritativní styl – založen na direktivním určování úkolů, kdy všechna rozhodnutí jsou plně v rukou vedoucího. Komunikace je jednosměrná shora dolů. Výhodou je dosažení pravidelného a vysokého výkonu podřízených, nevýhodou je však potlačení individuální motivace a iniciativy. Demokratický styl – vedoucí spolupracuje s podřízenými, má přirozenou autoritu, ponechává si však svou odpovědnost v konečných rozhodnutích. Úkoly jsou přidělovány na základě rozhodování skupiny. Komunikace je dvousměrná. Výhodou je osobní zaujetí pracovníků, kteří se účastní rozhodování, nevýhodou značná časová ztráta, která plyne z demokratického rozhodování. Liberální styl – činnost podřízených se manažer snaží ovlivňovat co nejméně. Skupina si sama řeší rozdělení a postup plnění úkolu. Komunikace je převážně horizontální mezi členy skupiny. Výhodou zde je, že pracovníci mohou použít vlastní postup, aniž by byli zdržováni nadřízeným. Nevýhodou však může být bezcílné tápání, které vyžaduje zásah vedoucího. Situační styl – někdy demokratický někdy direktivní. V armádě v určitých situacích je direktivní styl na místě, dokonce ten jediný správný jako jsou krizové situace, zejména v případech, kdy je ohrožen život, zdraví, majetek nebo když hrozí časové prodlení. Direktivní styl je nutné umět použít i v běžném pracovním rytmu - porušovaná nastavená pravidla, vzdalujeme se od vytyčeného cíle (vedení porad, kdy často dochází k odklonu od cíle porady a ke skákání si do řeči). Optimální pro každého velitele je zvládnout kombinací obou stylů při jednání s podřízenými, ale zejména při přijímání rozhodnutí a to v závislosti na situaci.